Musíš být solidární! Musíš mě milovat! Prostě musíš!

Neznám v současné české, ale i světové politice zprofanovanější slovo, než je slovo solidarita......

Solidarita: neustálá mantra levicových intelektuálů, kterou lze zdůvodnit a ospravedlnit vše – vyššími daněmi počínaje a kvótami na přerozdělení uprchlíků konče. A to přitom slovo solidarita ve svém původním významu označovalo jen ty nejšlechetnější pohnutky a motivy. Ve svém původním významu totiž solidarita znamená, že někdo se ocitne ve svízelné situaci a já spontánně, sama od sebe – tedy aniž by mi to kdokoli diktoval, cítím potřebu mu pomoci. Takhle původní solidarita fungovala ve společnosti odnepaměti, a když je to třeba, funguje tak stále – například při povodních v roce 1997 i 2002 nebo při nedávném zemětřesení v Nepálu. Stačí jedna reportáž ve zprávách, třeba o postižených dětech, které potřebují speciální pomůcky nebo zpráva o okradeném seniorovi, a hned se mezi diváky vzedme autentická vlna potřeby pomoci. Přesně tak solidarita fungovala a fungovat by měla!

Jenže v toku času byla bohužel tato přirozená solidarita nahrazena konceptem politické, institucionalizované solidarity. Ta už funguje na zcela jiném principu a s původním významem nemá nic společného: už nejde o spontánnost a dobrovolnost pomoci. Jde o vynutitelnost a nárokovost. Celý koncept politické solidarity funguje následovně: někdo je ve svízelné situaci, já mám oproti němu komparativní výhodu. Té se ze „solidarity“ k němu vzdám nebo v horším případě jsem donucena se jí vzdát. Výsledkem je, že ten druhý si ani trochu nepolepší a já si dokonce pohorším. A jediný efekt, který má tohle celé přinést je, že ten druhý už není v maléru sám, ale že jsme po kolena v bahně oba. Soudný člověk by tedy řekl, že takto pojatá solidarita je čirý nesmysl - a měl by pravdu. Jenže je tu jeden podstatný detail: cílem této politické solidarity není někomu pomoci! Jejím cílem je rovnost za každou cenu. Zjednodušeně řečeno: nemůžeme-li na tom být všichni stejně dobře, je správné, abychom na tom byli alespoň všichni stejně špatně. Žádné komparativní výhody se nepřipouštějí. Na případnou výhodu, kterou máme, bychom neměli být hrdí, ale naopak bychom se za ni měli stydět a co nejrychleji jí odstranit.

Klasickým příkladem budiž současná diskuse o imigrantských kvótách: "Jsi ze země, která díky ne až tak štědře nastavenému sociálnímu systému není magnetem na ekonomické migranty? Tak to máš teda problém! Protože my ty imigranty překvótujeme a pošleme je k vám stejně. Proč bychom náklady měli nést jen my? Ty je poneseš taky! Musíš být solidární! Když máme my problém s přílivem migrantů, ty ho budeš mít taky. Když my jsme po uši v maléru, ty v tom maléru budeš s námi, abychom v něm nebyli sami." Když k tomu ještě připočteme výroky české mediální elity, která nám tvrdí, že pokud nejsme zemí pro ekonomické migranty atraktivní, měli bychom na zvýšení atraktivity sami aktivně pracovat (rozuměj odstranit komparativní výhodu, kterou máme vůči Německu nebo Švédsku), je celkový obrázek naprosto jasný…

Zajímavým paradoxem politické solidarity je také to, že mnohdy jsou za ni nuceni nést náklady i ti, jejichž výchozí situace je dokonce horší, než situace těch, kterým má být „pomoženo“. Zde nám zase hezkým příkladem poslouží řecká krize, kdy byl slovenský důchodce s průměrným příjmem 351 eur nucen být solidární s důchodcem řeckým, který si v průměru přišel na důchod až pětinásobný. Či když by si Slovensko na 800 milionovou povinnou „půjčku“ předluženému Řecku muselo peníze samo půjčit….

Na institucionalizované solidaritě je ale ze všeho nejpikantnější to, jak často je vyslovována jedním dechem se slůvkem „muset“ - musíš být solidární! Přitom skutečná solidarita je v prvé řadě spontánní pocit. Pocit buďto cítíte nebo necítíte, buďto je nebo není, ale vynutit se nedá. Pocity z principu vynutitelné nejsou a také na ně neexistuje žádný automatický nárok. Proto říci „musíš být solidární“ je naprosto stejný nonsens, jako říci „musíš mě milovat“. Můžu... Ale nemusím!

Způsob, jakým se tento zvrhlý koncept politické solidarity prosadil a doslova provrtal do uvažování soudobých politických elit, je zničující a stojí za většinou problémů, které aktuálně zažíváme. Zavádí totiž rovnost tam, kde být nemá a v principu být nemůže, a namísto pomoci jednomu, uškodí nakonec všem… Ba co víc, tato nově definovaná kvazisolidarita ničí a degraduje solidaritu skutečnou, autentickou, přirozenou.

A bez té společnost opravdu fungovat nemůže!!!