Katastrofickým scénářům věřit nechceme. Dokud se nenaplní…

13. 09. 2015 10:35:20
Nedávno jsem se svým bývalým spolužákem diskutovala o aktuální situaci ve světě a o současné uprchlické vlně, na kterou, jak se ukázalo, máme oba diametrálně odlišný názor...

Spolužák argumentoval z pozice filosofie, humanismu a pro něj tak typického idealismu, zatímco já se snažila o přístup řekněme pragmaticko-realistický. Nakonec diskusi ukončil se slovy: „Nevěřím katastrofickým scénářům“ – čímž prakticky dokázal veškeré mnou předložené racionální argumenty odmítnout ve třech slovech.

Jistě! Je to bezpochyby lepší... Černé vize budoucnosti obecně nejsou něčím, čemu bychom chtěli s kdovíjakým nadšením věřit. Je lépe žít v naději růžové budoucnosti, protože je to příjemnější. Kdyby mi někdo před pěti lety vyprávěl, že v roce 2015 zažije Evropa největší exodus ve své novodobé historii, dost možná bych ho také označila za „šiřiče katastrofických vizí“, za konspirativního teoretika, či méně eufemisticky řečeno, prostě z blázna. Realita roku 2015 by však později usvědčila z fatálního omylu mně.

My v Evropě máme vůbec dlouhou tradici nevěření apokalyptickým scénářům. Máme mentální problém si připustit, že by se mohly stát, a tak raději věnujeme veškerou energii tomu, abychom katastrofické scénáře a jejich nositele eliminovali, vytěsnili z hlavy i ze společenské diskuse – namísto abychom se snažili připravit se na možné následky, které nám z nejhorší varianty plynou.

Historie Evropy je plejádou katastrofických scénářů, kterým nikdo nechtěl věřit – a přece se vyplnily.... Kdo by chtěl v roce 1914 věřit apokalyptickému scénáři, že právě vypukající válka, do které se mocnosti s takovým nadšením vrhaly, nebude ani snadná ani blesková, ale naopak dlouhá a krvavá?

Chtěl snad někdo ve třicátých letech věřit apokalyptickému scénáři, že průměrný rakouský malíř může rozpoutat ničivý konflikt celosvětového rozsahu? Kolik lidí v Evropě bylo ochotno si připustit, že by se vůbec kdy mohl dostat v Německu k moci?

Kdo byl ochoten uvěřit důrazným varováním, že nenávist vůči Židům a Slovanům, ze které se v bavorském vězení vypsal do Mein Kampfu, se jednou zhmotní do rasových čistek a vyhlazovacích táborů a že se tak navíc stane na kontinentu, který zrodil humanismus a osvícenství? Kolik Židů bylo ve dvacátých a třicátých letech ochotno věřit apokalyptickému scénáři, podle kterého se setrvání v Evropě rovnalo de facto trestu smrti?

Ale abychom nechodili pro příklady jen do světa. Kolik lidí v poválečném Československu si připouštělo možnost, že komunisti budou provádět tak násilnou a brutální kolektivizaci? Kolik lidí raději uvěřilo komunistickému ministrovi zemědělství, Júliu Ďurišovi, který veřejnost ujišťoval, že se žádné združstevňování po sovětském vzoru nechystá, zatímco v tichosti připravoval zákony, na jejich základě pak kolektivizace probíhala? Nebo kolik lidí (ne)chtělo věřit, že by skutečně mohl komunistický režim provést měnovou reformu, která znehodnotí vklady a přinese prudký pokles životní úrovně?

Kdo by před pár lety věřil varovným hlasům, že fanaticky vítané a řadou politiků a médií masivně podporované „Arabské jaro“ nepovede k nastolení cesty demokracie a svobody, ale jen k výměně jednoho diktátora za jiného, případně za totální chaos, rozvrat a válku v těchto zemích? Bral někdo vážně děsivě znějící slova Muammara Kaddáfího, který řekl, že pokud bude svržen, přijde do Evropy pět milionů imigrantů?

Ale abychom si opět posloužili příkladem z domácího prostředí – jak velkého porozumění se dostalo slovům prezidenta Václava Klause, který varoval, že ratifikací Lisabonské smlouvy bude umožněno, aby Evropská unie distribuovala uprchlíky do členských států, tedy i do ČR?

Nyní se „apokalyptické scénáře“ objevují znovu. Týkají se současného uprchlického exodu. Týkají se faktu, že Evropa není na tak velké množství uprchlíků připravena – ani společensky, ani ekonomicky. Týkají se faktu, že sem přicházejí po stovkách tisíc lidé, kteří pocházejí z diametrálně jiného kulturního, náboženského a konečně i ekonomického prostředí. Týkají se skutečnosti, že tito lidé z velké části neuznávají naše „západní hodnoty“ nebo jim přinejmenším nerozumí a ani se o to nesnaží. Týkají se toho, že nejsme schopní bez problému fungovat ani s menšinami, které u nás už řadu let žijí, a přitom aktivně pracujeme na tom, aby tu přibývaly další, se kterými budeme nakonec stejně bezradní. Týkají se skutečnosti, že současný exodus má i svá bezpečnostní rizika – protože aktuální vysoce nepřehledná situace prostě nahrává tomu, aby na naše území mohli být vysíláni bojovníci IS. A konečně týkají se i faktu, že všechny problémy světa, který má v současnosti přes 7,2 miliardy obyvatel, prostě nevyřešíme tím, že celý svět nacpeme do 500 milionové Evropy.

Znovu slýcháme varovné scénáře. Znovu máme tendenci jim nevěřit. Jako v roce 1914, jako ve dvacátých a třicátých letech, jako v roce 1948, jako v roce 1953, jako v roce 2010, atd. atd.Znovu máme pocit, že se jedná o falešná Nostradamova proroctví, o varování, která se nenaplní, o zbytečné strašení. Třeba ano...

Jenže opravdový problém černých scénářů nespočívá v tom, že snad straší lidi a vytvářejí iracionální paniku. Jejich skutečný problém spočívá v tom, že si je odmítáme připouštět, přemýšlet o nich a že jim nechceme věřit, dokud se nestanou realitou. A že nikdy nemáme připravený žádný plán B pro případ, že by skutečně nastaly...

Autor: Karolina Stonjeková | neděle 13.9.2015 10:35 | karma článku: 40.58 | přečteno: 2990x

Další články blogera

Karolina Stonjeková

Citron kyselý není. Zhrzenost ano!

Říká se, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou a říká se také, že pravdu ukáže čas. Ve sporu bývalých kolegů z kapely CITRON už ale čas pravdu dávno ukázal...

26.8.2016 v 19:25 | Karma článku: 29.54 | Přečteno: 2485 | Diskuse

Karolina Stonjeková

Nafackujte Británii aneb když se hatefree mění v hateful

V souvislosti s migrační vlnou do Evropy se začalo hodně hovořit o šíření nenávisti, xenofobii a nacionalismu.

27.6.2016 v 13:16 | Karma článku: 44.36 | Přečteno: 4056 | Diskuse

Karolina Stonjeková

Jeden Brexit řekne víc než 1000 slov!

Evropská unie není jen o dotacích! Je o spolupráci mezi státy, o korektních vztazích, o míru a především o společně sdílených hodnotách. Tedy tak je nám to alespoň tvrzeno...

25.6.2016 v 13:50 | Karma článku: 39.15 | Přečteno: 1788 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Majová

O Kakujce, avajíčku a kouzlu netušeného.

Svět mojí vnučičky Maji je pohádka a pohádky jsou platnou částí její skutečnosti. Velikýma očima okukuje svět a nepopsaný mozek sytí a sytí. S kouzelnou přímočarostí objevuje, svět si přivlastňuje a pro nás každodenní rozsvítí

17.1.2019 v 21:34 | Karma článku: 9.75 | Přečteno: 138 | Diskuse

Ladislav Jílek

Křivý hřídel v Rusku a v Německu

Jedna z nejplodnějších blogerek – Libuše Palková - zde zveřejnila blog o idiomech v různých jazycích, což je věc složitá a může o tom psát jen ten, kdo jazyk důvěrně ovládá, což není můj případ.

17.1.2019 v 20:36 | Karma článku: 16.39 | Přečteno: 402 | Diskuse

Ladislav Jakl

Klinická smrt vlastnictví

Co je tvoje, to je moje. A co je moje, do toho ti nic není. Tuhle průpovídku známe každý už od dětství. Zesměšňuje všechny, co si dělají nárok na to, co je ostatních, ale své si urputně drží.

17.1.2019 v 15:49 | Karma článku: 40.24 | Přečteno: 1334 | Diskuse

Jan Pražák

Bez podprsenky, ve vytahaným triku a v teplákách

„Honzo, tobě to můžu říct, ty se mi nebudeš smát.“ Pravila Maruška, když jsem se jí včera zeptal, proč se nad kafem a větrníkem tak hezky nakrucuje a natřásá hrudníkem. Tiše jsem přikývnul a čekal, co z ní vypadne.

17.1.2019 v 14:05 | Karma článku: 36.36 | Přečteno: 3770 | Diskuse

Libuše Palková

Podvodnice a podvodní Betlém

Je už dávno po vánocích, ale já teprve nedávno uklízela poslední zbytky vánoční výzdoby, a když jsem ukládala do krabice svůj krásný papírový Betlémek vzpomněla jsem si, že v Itálii jsem jednou viděla podvodní jesličky s Ježíškem

17.1.2019 v 11:52 | Karma článku: 11.37 | Přečteno: 912 | Diskuse
Počet článků 57 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3086
Já jsem já - prosím nezaměňovat s kýmkoli jiným:-)

Najdete na iDNES.cz