Katastrofickým scénářům věřit nechceme. Dokud se nenaplní…

13. 09. 2015 10:35:20
Nedávno jsem se svým bývalým spolužákem diskutovala o aktuální situaci ve světě a o současné uprchlické vlně, na kterou, jak se ukázalo, máme oba diametrálně odlišný názor...

Spolužák argumentoval z pozice filosofie, humanismu a pro něj tak typického idealismu, zatímco já se snažila o přístup řekněme pragmaticko-realistický. Nakonec diskusi ukončil se slovy: „Nevěřím katastrofickým scénářům“ – čímž prakticky dokázal veškeré mnou předložené racionální argumenty odmítnout ve třech slovech.

Jistě! Je to bezpochyby lepší... Černé vize budoucnosti obecně nejsou něčím, čemu bychom chtěli s kdovíjakým nadšením věřit. Je lépe žít v naději růžové budoucnosti, protože je to příjemnější. Kdyby mi někdo před pěti lety vyprávěl, že v roce 2015 zažije Evropa největší exodus ve své novodobé historii, dost možná bych ho také označila za „šiřiče katastrofických vizí“, za konspirativního teoretika, či méně eufemisticky řečeno, prostě z blázna. Realita roku 2015 by však později usvědčila z fatálního omylu mně.

My v Evropě máme vůbec dlouhou tradici nevěření apokalyptickým scénářům. Máme mentální problém si připustit, že by se mohly stát, a tak raději věnujeme veškerou energii tomu, abychom katastrofické scénáře a jejich nositele eliminovali, vytěsnili z hlavy i ze společenské diskuse – namísto abychom se snažili připravit se na možné následky, které nám z nejhorší varianty plynou.

Historie Evropy je plejádou katastrofických scénářů, kterým nikdo nechtěl věřit – a přece se vyplnily.... Kdo by chtěl v roce 1914 věřit apokalyptickému scénáři, že právě vypukající válka, do které se mocnosti s takovým nadšením vrhaly, nebude ani snadná ani blesková, ale naopak dlouhá a krvavá?

Chtěl snad někdo ve třicátých letech věřit apokalyptickému scénáři, že průměrný rakouský malíř může rozpoutat ničivý konflikt celosvětového rozsahu? Kolik lidí v Evropě bylo ochotno si připustit, že by se vůbec kdy mohl dostat v Německu k moci?

Kdo byl ochoten uvěřit důrazným varováním, že nenávist vůči Židům a Slovanům, ze které se v bavorském vězení vypsal do Mein Kampfu, se jednou zhmotní do rasových čistek a vyhlazovacích táborů a že se tak navíc stane na kontinentu, který zrodil humanismus a osvícenství? Kolik Židů bylo ve dvacátých a třicátých letech ochotno věřit apokalyptickému scénáři, podle kterého se setrvání v Evropě rovnalo de facto trestu smrti?

Ale abychom nechodili pro příklady jen do světa. Kolik lidí v poválečném Československu si připouštělo možnost, že komunisti budou provádět tak násilnou a brutální kolektivizaci? Kolik lidí raději uvěřilo komunistickému ministrovi zemědělství, Júliu Ďurišovi, který veřejnost ujišťoval, že se žádné združstevňování po sovětském vzoru nechystá, zatímco v tichosti připravoval zákony, na jejich základě pak kolektivizace probíhala? Nebo kolik lidí (ne)chtělo věřit, že by skutečně mohl komunistický režim provést měnovou reformu, která znehodnotí vklady a přinese prudký pokles životní úrovně?

Kdo by před pár lety věřil varovným hlasům, že fanaticky vítané a řadou politiků a médií masivně podporované „Arabské jaro“ nepovede k nastolení cesty demokracie a svobody, ale jen k výměně jednoho diktátora za jiného, případně za totální chaos, rozvrat a válku v těchto zemích? Bral někdo vážně děsivě znějící slova Muammara Kaddáfího, který řekl, že pokud bude svržen, přijde do Evropy pět milionů imigrantů?

Ale abychom si opět posloužili příkladem z domácího prostředí – jak velkého porozumění se dostalo slovům prezidenta Václava Klause, který varoval, že ratifikací Lisabonské smlouvy bude umožněno, aby Evropská unie distribuovala uprchlíky do členských států, tedy i do ČR?

Nyní se „apokalyptické scénáře“ objevují znovu. Týkají se současného uprchlického exodu. Týkají se faktu, že Evropa není na tak velké množství uprchlíků připravena – ani společensky, ani ekonomicky. Týkají se faktu, že sem přicházejí po stovkách tisíc lidé, kteří pocházejí z diametrálně jiného kulturního, náboženského a konečně i ekonomického prostředí. Týkají se skutečnosti, že tito lidé z velké části neuznávají naše „západní hodnoty“ nebo jim přinejmenším nerozumí a ani se o to nesnaží. Týkají se toho, že nejsme schopní bez problému fungovat ani s menšinami, které u nás už řadu let žijí, a přitom aktivně pracujeme na tom, aby tu přibývaly další, se kterými budeme nakonec stejně bezradní. Týkají se skutečnosti, že současný exodus má i svá bezpečnostní rizika – protože aktuální vysoce nepřehledná situace prostě nahrává tomu, aby na naše území mohli být vysíláni bojovníci IS. A konečně týkají se i faktu, že všechny problémy světa, který má v současnosti přes 7,2 miliardy obyvatel, prostě nevyřešíme tím, že celý svět nacpeme do 500 milionové Evropy.

Znovu slýcháme varovné scénáře. Znovu máme tendenci jim nevěřit. Jako v roce 1914, jako ve dvacátých a třicátých letech, jako v roce 1948, jako v roce 1953, jako v roce 2010, atd. atd.Znovu máme pocit, že se jedná o falešná Nostradamova proroctví, o varování, která se nenaplní, o zbytečné strašení. Třeba ano...

Jenže opravdový problém černých scénářů nespočívá v tom, že snad straší lidi a vytvářejí iracionální paniku. Jejich skutečný problém spočívá v tom, že si je odmítáme připouštět, přemýšlet o nich a že jim nechceme věřit, dokud se nestanou realitou. A že nikdy nemáme připravený žádný plán B pro případ, že by skutečně nastaly...

Autor: Karolina Stonjeková | neděle 13.9.2015 10:35 | karma článku: 40.70 | přečteno: 3081x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 21.86 | Přečteno: 320 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 41 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.12 | Přečteno: 287 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.76 | Přečteno: 504 | Diskuse
Počet článků 57 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3152
Já jsem já - prosím nezaměňovat s kýmkoli jiným:-)

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...